Zviratka

 Klokanovití (Macropodidae) jsou druhá největší čeleď vačnatců (po vačicovitých) s 54 druhy v 11 rodech. Nezahrnuje však klokánkovité, kteří mají samostatnou čeleď, přestože se velmi klokanovitým podobají.

Výskyt

Klokani se vyskytují v Austrálii a Tasmánii, Nové Guineji a na přilehlých ostrovech. (Klokan rudokrký je uměle vysazený i v severní a střední Evropě.^[1] Na přelomu 19. a 20. století byl chován i v Česku v oboře u Poděbrad.) Jsou to endemiti. Obývají nejrůznější biomy, od pouštěpo deštný prales.

[editovat]Stavba těla

Zadní končetiny

Klokani mají dlouhou a úzkou lebku, většinou protáhlý čenich a hlavu, která vypadá drobná vzhledem k velikosti zbývajícího těla. Jejich vzrůst je střední až velký. Některé druhy dorůstají až do výšky dvou metrů. Váhy dosahují od 0,5 kg do 90 kg. Klokanovití jsou ploskochodci, mají dlouhou úzkou zadní tlapu a velmi silné zadní končetiny. Čtvrtý prst na zadní tlapě je nejdelší a nejsilnější, klokanovití ho ve značné míře používají k odrážení při skákání. Pátý (vnější) prst je také velký. Stejně jako všichni dvojitozubci jsou syndaktilní (druhý a třetí prst na předních končetinách je srostlý). Palec je někdy zakrnělý, ale obvykle úplně chybí. Většina druhů má mohutný a dlouhý ocas, který však není chapavý. Místo toho je spíš používán jako balancující či stabilizační orgán.

[editovat]Pohyb

Kresba skákajícího klokana

K rychlému pohybu používá většina klokanů skákání snožmo. Ve vysokých rychlostech až okolo 50 km/h nechávají ocas ve vzduchu a udržují s ním jen směr a rovnováhu, zatímco při pomalejších rychlostech na zem kladou zadní končetiny i s ocasem. Při pomalém pohybu je skákání velmi neúčinné a stojí hodně síly, avšak při vysokých rychlostech je poměrně úsporné. Síla se ukládá do šlach na nohou a těžký ocas se kývá nahoru a dolů jako kyvadlo, čímž poskytuje příkon pohybové síly.

Většina klokanovitých nedovede pohybovat nezávisle svýma nohama, tudíž nemohou normálně chodit, musí poskakovat. Také nemohou chodit pozpátku, což jim přináší velké problémy, je-li před nimi uzavřena úniková cesta.

Pro pomalý pohyb používá klokan chůzi "po pěti": ze sedu se nadzvedne na předních nohách a ocasu, a přesune zadní nohy.

Velcí klokani pohybující se v křovinaté stepi skoky dlouhými až 11 m a rychlostí téměř 60 km/h se vyskytují na velkých územích. Jejich neustále se stěhující stáda jsou s to za jediný den urazit za pastvou dráhu až 100 km. Klokan rudý může vyvinout rychlost vyšší než 70 km/h, avšak jen na krátké vzdálenosti.

[editovat]Potrava

Pasoucí se klokan hbitý

Klokani jsou býložravci, většina z nich spásá trávu a byliny. Dále se mohou živit kapradinami, výhonky, listy a lesními plody. Nevyhýbají se ani jedovatým rostlinám.

Tráva, kterou se živí, je velmi tuhá a její žvýkání silně opotřebovává zuby. Ačkoli mají klokani na každé straně čtyři páry stoliček, jen přední jsou využívány. Pokud se opotřebují a vypadnou, jsou nahrazeny dalšími. Občas se klokan dožije toho, že je opotřebován i poslední pár. Tehdy uhynou hladem. Jen klokanovi rezavému dorůstají stoličky po celý život.

Na rozdíl od ovcí, skotu a dalších placentálních býložravců, spásají klokanovití trávu a byliny velmi šetrně. Nikdy ji nevypasou až ke kořenům, čímž jí neznemožňují obnovení.

Všichni klokani dovedou přežvykovat. Velký svalnatý žaludek je rozdělený na několik částí a pojme mnoho potravy, která je trávena pomocí mikroorganismů.

[editovat]Vývin a život

Novorozenec přisátý k matčině mléčné bradavce

Samice klokana obrovského s mládětem v břišním vaku

Klokanovití jsou podobně jako většina savců živorodí. Oproti samicím placentálních savců, které mají jednu dělohu a pochvu, mají samice klokanů zdvojený systém se dvěma dělohami, každá s vlastní boční pochvou - vagínou. Mládě při porodu prochází odděleným středním porodným kanálem (centrální vagínou). Tato trubice se u klokanů vytváří před prvním porodem a přetrvává celý život. Samci klokanů mají penis na konci rozeklaný, zřejmě k zavedení semene do obou pochev. Březost u klokana obrovského trvá 36 dnů. Novorozené klokáně je však po narození velmi nevyvinuté – je holé, slepé a schází mu zadní končetiny. Přichytí drápky k matčině srsti a šplhá jen za pomoci svého čichu a hmatu k jejímu vaku, kde se přisaje na mléčnou bradavku. Matka mláděti neulizuje cestičku mezi chlupy, jak se dříve předpokládalo, ale jen čistí srst od porodní tekutiny. Ve vaku mu ztvrdnou koutky, tudíž dokonale drží. To bylo patrně příčinou, proč si dříve australští usedlíci myslili, že vyrůstají přímo z bradavky. Ve vaku saje mléko do chvíle, než se dovyvine. Samice má ve vaku čtyři ústí mléčných žláz, bradavky, v nichž se může vytvářet mléko s rozdílným složením. Mláděti se vytvoří zadní končetiny, začne vidět, uši se mu vzpřímí a naroste mu srst.

Kolem 7. měsíce mládě vystrčí hlavu z vaku, ochutná trávu, ale když je v nebezpečí, hned zaleze zpět do vaku. Do něj leze hlavou napřed, takže ve vaku musí udělat kotoul. Vak je však brzy obsazen dalšími přírůstky, tudíž klokáně strká hlavu do vaku jen tehdy, když se chce napít. V 1. roce se již pase s ostatními, neleze již zpět do vaku, ale zůstává v blízkosti matky do 2. roku.

Délka života je kolem 9 až 18 let, někdy až 28 let.

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

[editovat]Klokaní slepota

Související informace naleznete v článku Klokaní slepota.

Choroba očí u klokanovitých je vzácná, ne však nová. Prvá úřední zpráva o klokaní slepotě byla podána ve středním Novém Jižním Walesu v roce 1994. Následující rok zprávy o jejich slepotě přišly i z jižních států Viktorie a jižní Austrálie. V roce 1996 se choroba rozšířila pouštěmi až do západní Austrálie. Australané se znepokojovali kvůli jejímu možnému přenosu na dobytek a lidi samé. Zkoumání v Australských živočišných zdravotních laboratořích (AAHL) v Geelongu objevilo virus zvaný Wallal ve dvou druzích komárů (mušek) nebo písečných much, které tento virus pravděpodobně přenášely. Zvěrolékaři sledováním klokaní populace objevili, že u méně jak 3 % klokanů vystavených viru se slepota projevila.

[editovat]Lidé

Výstražná značka upozorňující na možnost přebíhání klokanů přes silnici

Klokaní maso v supermarketu

Pro australské domorodce byl klokan hlavní zdroj potravy. První Evropan, který měl možnost vidět klokany byl James Cook v roce 1700. Přistěhovalci se, podobně jako domorodci, živili klokaním masem. Dnes se prodává i v evropských restauracích.

Australští farmáři vidí v klokanech škůdce. Aby je zničili, otrávili farmáři vodu, takže v jedné oblasti v Západní Austrálii zahynulo během dvou měsíců 13 000 klokanů. Na jiné farmě otrávili během pěti let 90 000 klokanů a pobouřené noviny psaly: Symbol naší země krmíme strychninem. Dále farmáři věří, že mohou zahnat klokany ohněm. Také si myslí, že vypalováním se pastviny pohnojí. Vypalování však dobře snášejí nejodolnější, málo výživné trávy, které již ovcím nevyhovují, ale klokanům stále postačují. Kvalita pastvin se tak neustále zhoršuje. Vypalování pastvin se nepodařilo vymýtit dodnes a má na svědomí také zničující lesní požáry.

Přirozené prostředí klokanovitých se vlivem člověka mění a způsobuje stále větší ohrožení tohoto druhu. Zanešení králíci spásají klokanům trávu. Nebezpečí přináší i zavlečené lišky, které raději než králíky loví méně pohyblivá klokaní mláďata. Na Nové Guineji netrpí ztrátou přirozeného prostředí až tak jako v Austrálii, stromovým druhům však ubývají lesy v důsledku nadměrného kácení.

[editovat]

Klokan pademelon

Klokan
klokan rudokrký
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Třída: savci (Mammalia) Podtřída: vačnatci (Marsupialia) Řád: dvojitozubci (Diprotodontia) Čeleď: klokanovití (Macropodidae) Gray, 1821
Rody
Dendrolagus Dorcopsis Lagorchestes Lagostrophus Macropus Onychogalea Petrogale Setonix Thylogale Wallabia